Vítejte na mém cimbálovém blogu

   Nebude to trvat dlouho a i my mladí žáčci a studenti, kteří si teď užíváme spontánního, radostného prázdninového života, si za chvíli tradičně řekneme: „Ach jo, to to zase uteklo…“. S nepřítomným zasněným pohledem, upřeným jen tak někam do nekonečna a mnozí ještě dál, spíše do hloubi vzpomínek a zážitků z prázdnin, než na tabuli, melancholicky usedneme do starých známých lavic. V ten moment si každý ve své hlavě usilovně začneme spojovat a rovnat ty částečky, útržky, zlomky a střípky těch dvou nezapomenutelných měsíců, kterých máme plnou hlavu.

   Pro nás cimbalisty se jedním z takových střípků v našich hlavěnkách, u kterého stojí za to se zastavit a dlouho a s radostí zavzpomínat, stane dokonale vybroušený střípek s nápisem Cimbálové kurzy.

   Je pravda, že střípeček je to malinký, co se velikosti týká, protože jsme spolu všichni strávili pouze jeden týden, který neskutečným způsobem utekl, ani nevíme jak a proč. Zato když ho potom vezmeme do dlaně a natočíme ho tak, aby jím procházely zářivé sluneční paprsky, zjistíme, že ani nejtrpělivější a nejnadanější klenotník by takový drahokam za žádných podmínek nevybrousil. No bodejť že ne! Vždyť jsme se na něm taky podíleli my všichni cimbalisti, kteří jsme celý týden uprostřed soláňského kopce (v takovém prostředí to vůbec nebylo těžké) společně vytvářeli krásnou cimbálovou a přátelskou atmosféru letních dnů.

   Naším hlavním dopoledním (mnohdy i individuálně odpoledním až večerním) programem byly hodiny strávené s lektory, kteří se nás snažili v tak krátkém čase nabít energií a podněty, ze kterých budeme moci čerpat nejenom tento rok až do příštích kurzů, ale určitě i v dalších letech. No a pro úplné zamotání hlavy všemi poznatky a zážitky jsme pobíhali mezi učebnami našich tří lektorů: Růženy Děcké, Daniela Skály a Eduarda Tomaštíka, abychom od každého pobrali co největší možnou trošku.

   Celé kurzy s námi taky pobýval a poletoval mezi námi duch Igora Fjodoroviče Stravinského, kdy jsme ve znamení jeho Svěcení jara tancovali, hrávali hry, vymýšleli nejrůzněji nápadité scénky, u kterých jsme se mnohdy bavili ještě více při jejich vymýšlení a hlavně secvičování, než při samotném představení. A to už je co říct! Nechyběly ani pohanské rituály společně s výrobou modly a jejím pálením, kterými jsme uctívali všechny čtyři přírodní živly.

   Inspiraci a velké zážitky jsme nabírali snad při všech možných situacích, které nám Soláň nabízela, ať už to byl východ či západ slunce nebo úplněk, procházky lesem.

   S takovými zážitky a s tím kusem práce, udělaným za ten týden s pomocí lektorů, jsme v pátek a v sobotu předstoupili před rodiče a další diváky na koncertní prkna a společně si zahráli a zatancovali. S koncem koncertu se ale taky blížil konec letošních kurzů a s ním přicházelo i to smutné loučení s celou tou naší velkou cimbálovou rodinkou a taky plánování, kde že my se vlastně zase potkáme…

   Všechny vás cimbalisty moc zdravím a děkuju za vytvoření nádherné pohody a všech radostných chvilek, stejně tak za to všechno a hlavně pak za práci s námi děkuju i všem vedoucím a lektorům!

Gabriela Jílková 

Ráda bych se s vámi podělila o jednu svoji krátkou esejku, která původně sloužila k dějepisným účelům u nás ve škole na zadané téma. Ale jak se muzikantům občas stává, sklouzla do sféry nejen dějepisné, ale taky muzikantské. A protože ke všem historickým událostem se nepochybně váže i nějaká ta písnička, tak si tady můžete přečíst, jak to mohlo být... a nebo taky ne...

Téma eseje:

Veškerá historie je napsána pozpátku, píše pozpátku Tony. Vybereme si důležitou událost a pak zkoumáme její příčiny a důsledky. Kdo ale rozhoduje, která událost je vlastně důležitá? Jsme to my, jenže my jsme tady; událost a její účastníci jsou tam. Jsou dávno pryč. Stejně tak jsou ale v našich rukou. Máme je jako římské gladiátory pod palcem. Nutíme je znova bojovat jejich bitvy pro naše ponaučení a potěšení, ty, kteří je už jednou bojovali z naprosto jiných důvodů.

   Cimbál, snad každému člověku se při vyslovení tohoto slova vybaví onen zvláštní strunný hudební nástroj s tečkovaným rytmem. K moravskému folkloru cimbál dnes neodmyslitelně patří. V současné době působí na Moravě několik desítek cimbálových muzik. S naprostou samozřejmostí chodíme na besedy k cimbálu, většina souborů má v muzice svého cimbalistu. Nebylo tomu tak vždycky. Ve staletí dlouhém vývoji lidové kultury na Moravě je cimbál zvláštním proměnlivým prvkem. Odkud se tedy cimbál dostal až k nám, na Moravu?

   Začněme tedy od úplného počátku. Za přímého předchůdce tohoto nástroje jsou považována středověká psalteria, o nichž máme od 11. století ikonografické prameny jak z Evropy, tak z islámského světa. Nejranější podoba nástroje, podle řady etnografů, pochází z Persie, toto tvrzení ovšem není zcela prokázáno. Cimbál byl původně držen na výšku a drnkalo se na něj rukama. Ve známé lichoběžníkové podobě jako strunný nástroj rozezvučovaný paličkami byl poprvé zachycen na byzantské řezbě ze 12. století. Zmínky nebo vyobrazení vztahující se k našemu území jsou doloženy až po roce 1440. V této době byl nástroj už velmi rozšířen. V Evropě byl znám pod různými názvy – psalterium, tympanon, dulcimer. Český nejstarší název pro cimbál je žaltář. Samotné slovíčko cimbál pochází z řeckého kymbalon.

   První skutečně velký rozkvět cimbál zažil v 15. a 16. století. Snad nejvíce byl používám v Německu, zde byl rozšířen i v chudých vrstvách a byl považován za nástroj vagabundů. K jeho první zásadní rekonstrukci došlo v roce 1690. Upravil ho německý nástrojář Pantaleon Habenstreit, který vytvořil systém dělících kobylek a zvětšil tak tónový rozsah cimbálu. Na našem území byl cimbál oblíben především u šlechtičen, rychle se ovšem rozšířil i do lidových vrstev. Neudržel se ale dlouho. Na Horácku zanikl již v polovině 19. století, převážně jako sólový nástroj se do osmdesátých let 19. století udržel na Hané a Brněnsku, do prvního desetiletí 20. století pak na Valašsku a luhačovickém Zálesí. Na Horňácku se cimbál původně neujal vůbec. Na Kyjovsku a Ždánicku hrávali jednotliví cimbalisté ještě ve třicátých letech 20. století. Jednalo se pouze o sólové hraní, nikoli o hraní v podobě, jaké ho známe dnes, v cimbálové muzice. K doprovodnému hraní byl používán zřídka. Přesto tento nástroj výrazně přispěl k bohatému rozvinutí harmonického cítění v moravské lidové hudbě.

   Sólově se hrálo na malý cimbál většinou jednou kovovou paličkou, jako doprovodný nástroj byl rozezvučován dvěma dřevěnými paličkami, někdy obalovanými plstí, přičemž k utlumování zvuku používali hráči předloktí. Nástroje zhotovované lidovými výrobci nástrojů měly různý rozsah tónů a popruhy, aby se na cimbál mohlo hrát i za chůze. Cimbál byl však příliš těžký, a proto se při hře kladl na stůl nebo kolena. Znalost hry na cimbál ovšem postupem času zanikala.

   V roce 1866 byl původní malý cimbál přestavěn budapešťským nástrojářem českého původu Josefem Václavem Schundou, který cimbál postavil na čtyři nohy, a přeměnil ve velký chromatický nástroj s rozsahem D–e3. V roce 1874 jej opatřil pedálovými tlumiči a zvětšil tónový rozsah na více než čtyři oktávy na C-f3. Brzy se stal nástrojem maďarských cikánských kavárenských kapel. Od nich se šířil opět do celé Evropy a z Evropy se prostřednictvím maďarských cikánů šíří i do jiných kontinentů v podobě tzv. Novouherské kultury. Do naší, moravské, lidové kultury novodobý cimbál zasáhl zpočátku pouze okrajově. První velký maďarský cimbál zakoupil, rodák z Kněždubu, pan Antoš Frolka v roce 1917. Celková revitalizace cimbálových muzik začala probíhat ve třicátých letech 20. století a to zejména díky vlivu muziky slovenského primáše Samka Dudíka a jeho spolupráci s horňáckým primášem Jožou Kubíkem.

   Dnes si už ani neuvědomujeme, co právě primášové Dudík a Kubík znamenali pro udržení hudební tradice a obrodu cimbálových muzik na Moravském Slovácku. V té době již na většině území tradiční lidové kapely vytlačila dechovka, a proto se velký cimbál udržel pouze v oblastech pevně organizovaného folklorního hnutí. V roce 1939 působí na Horňácku 7 cimbálových muzik a v roce 1971 hraje na Moravě již 71 kapel, které mají cimbál. Zpočátku byli hráči na cimbál samouci, v současné době funguje celá řada lidových škol, ve kterých se hře na cimbál lze naučit. Taková byla cesta cimbálu, až k nám, na Moravské Slovácko.

Dana Karásková

převzato z CimbalWEBu – mini portálu cimbálové hudby

   Občanské sdružení cimbalistů České republiky vzniklo roku 1995 z iniciativy profesorky kroměřížské konzervatoře Růženy Děcké. Stalo se tak u příležitosti uspořádání 1. Mezinárodního festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí. Občanské sdružení cimbalistů České republiky sdružuje řadu českých pedagogů a interpretů a pořádá pro ně jednorázové  akce (například cimbálové koncerty, přednášky apod.) i akce periodické (již zmíněný Mezinárodní festival cimbálu, Učitelské kurzy v Malenovicích, Cimbálové kurzy na Bílé apod.). Od svého založení se toto sdružení snaží o propagaci cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje a rovněž koordinuje snahy o dosažení vyšší úrovně výuky hry na cimbál v České republice. Občanské sdružení cimbalistů je rovněž součástí Cimbalom World Association (CWA), jejíž předsedkyní je Viktoria Herencsár. 

1. Mezinárodní festival cimbálu ve Valašském Meziříčí

   3. listopadu 1991 uspořádalo Světové sdružení cimbalistů (Cimbalom World Association) 1. cimbálový kongres v Maďarsku. 2. takovýto kongres se konal o dva roky později v Brně a byl také popudem k tzv. Cimbálovým dílnám konaným téhož roku ve Valašském Meziříčí. Pro velký zájem byl pak v tomtéž městě roku 1995 uspořádán již zmíněný 1. Mezinárodní festival cimbálu, což jak se později ukázalo byl zásadní přelomový okamžik ve vývoji České cimbálové kultury. Na tomto festivale se představilo velké množství českých i zahraničních interpretů a byli pozvání mnozí skladatelé, kteří takto měli možnost seznámit se s tímto neobvyklým hudebním nástrojem.

   O dva roky později se k festivalu přidružila také interpretační soutěž, která je rozdělena do tří věkových kategorií (1. kategorie : do 15 let věku (spodní věková hranice není určena), 2. kategorie : od 16 do 19 let věku, 3. kategorie : od 20 do 30 let věku) a je dvoukolová, přičemž počet požadovaných skladeb z různých předem specifikovaných období pro 1. kategorii jsou tři v celkovém čase okolo 15 minut, pro 2. kategorii jsou to skladby čtyři v celkovém čase okolo 20 minut a pro třetí kategorii taktéž čtyři skladby s celkovou délkou trvání přibližně půl hodiny. Díky vysoké konkurenci jsou všeobecné nároky na soutěžící poměrně značné.

   Od roku 2005 je do této soutěže také zařazena interpretační soutěž cimbálových duet, přičemž dělení na kategorie je shodné se soutěží sólovou a počítá se věk staršího soutěžícího.

   Již od prvního ročníku se projevil fakt naprostého nedostatku podobných akcí v rámci celého světa, tudíž je tato soutěž vždy velmi kvalitně obsazována a lze bez přehánění říci, že je právem pokládána za nejvýznamnější interpretační cimbálovou soutěž minimálně v rámci střední Evropy. Do pětičlenné poroty jsou vybíráni vždy dva až tři význační interpreti a k nim významní skladatelé či muzikologové, přičemž složení  poroty je mezinárodní.

   Od roku 2001 je k festivalu a interpretační soutěži připojena také soutěž skladatelská, která dopomáhá rozšíření cimbálového repertoáru. V roce 2001 byla tato soutěž mezinárodní, od roku 2003 je již zaměřena pouze na skladatele české. V rámci této soutěže vzniklo několik vynikajících skladeb pro sólový cimbál (vítězná skladba – I. Iachimciuc), dvanáct cimbálových koncertů (vítězná skladba – M. Báchorek) a šest cyklických skladeb pro dva cimbály (vítězné skladby – F. Emmert, L. Žalčíková). Vítězné skladby byly premiérovány v rámci MFC výraznými českými interprety.

2. Cimbálové kurzy na Bílé

   Svým způsobem ojedinělé interpretační kurzy jsou každoročně pořádány v malé horské vesnici Bílá nedaleko slovenských hranic. Tyto kurzy jsou pořádány pod záštitou Občanského sdružení cimbalistů České republiky. Lektory a pořadateli jsou Růžena Děcká (hra na cimbál – mladší skupina), Daniel Skála (hra na cimbál – starší skupina) a  Eduard Tomaštík (barokní a komorní hudba). Během sedmi dní zde studenti absolvují výuku hry na cimbál v předem zvolené skupině (dělení je podle věku a hráčské vyspělosti studentů), chodí na odborné semináře a přednášky a účastní se večerních koncertů.

   Zvláštností těchto kurzů jsou odpolední lekce dramatické výchovy, hudebně - dramatické výchovy a lidového a barokního tance. Záměrem organizátorů totiž není jen zdokonalování hry jejich svěřenců, ale především všeobecný rozhled a budování vědomí, že hudba může být zábavou i hrou. Důkazem toho jsou i různé hudebně – dramatické společenské hry, které každoročně vyplňují volný čas všech účastníků kurzů.

3. Učitelské kurzy v Malenovicích

   Další zajímavou akcí pod záštitou Občanského sdružení cimbalistů ČR jsou kurzy určené učitelům cimbálu Základních uměleckých škol, které se konají pětkrát ročně v Malenovicích u Zlína. Přednášejícím je Růžena Děcká, která se zde zaměřuje na hlavní pedagogické a metodické problémy výuky hry na základním stupni. Součástí této akce je následná debata, ve které jsou probírány aktuální pedagogické problémy, popřípadě ukázková výuka R. Děcké vybraných žáků základních uměleckých škol a konzervatoří. Na pátém setkání se každoročně představí některá výrazná interpretační osobnost.

   Také tyto učitelské kurzy jsou nedílnou součástí snah Růženy Děcké a jejích spolupracovníků o konsolidaci a zkvalitnění výuky hry na cimbál v České republice.

 Daniel Skála

3. část příspěvku Mgr. Daniela Skály

Cimbál a jeho využitelnost v artificiální hudbě v rámci České republiky, publikovaného na webové konferenci Hudební výchova 2009

   Významným oborem, ve kterém v posledním desetiletí Česká cimbálová kultura dosáhla značného posunu je konstrukce a vývoj nástrojů. Profesionální výroba velkých cimbálů v ČR byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Na zakázku lidového muzikanta a prvního cimbalisty BROLN Jaromíra Běhúnka firma zhotovila kopii jeho portativního cimbálku. Pak byly zhotoveny ještě tři kusy těchto nástrojů. O portativní cimbálky nebyl v té době již zájem, protože folklorní hnutí 50. let žádalo zvukově silnější velké nástroje typu Schunda a Bohák.

   Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS, přičemž prodejní cena nepřesáhla obnos 5000 Kčs. V roce 1957 přešla výroba cimbálů z Brna do Moravského Krumlova, do závodu Lídl a Velík vyrábějící už od 19. století klavíry.

   V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena "v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl.

   V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.

Cimbálová dílna HOLAK

   Z těchto firem je třeba věnovat pozornost především firmě HOLAK, kterou založil v roce 1991 Vladimír Holiš a která nesporně patří mezi absolutní světovou špičku v opravách, ale především v konstrukci a vývoji cimbálů.

   Za dobu své existence firma HOLAK přešla od prvotních oprav starších nástrojů typu Bohak, Schunda, Primas a Lídl ke stavbě vlastních nástrojů a již několik posledních let platí tato firma (především díky nezištné práci jejího zakladatele a vedoucího) za jednu z nejvýznamnějších nejen v rámci Moravy a Čech, ale její věhlas už dávno přesáhl i do zahraničí.

   Díky úzké spolupráci s předními českými pedagogy a interprety se této firmě podařilo posunout konstrukční vývoj cimbálu o značný kus kupředu. V současnosti je například vyvíjen zcela nový pedalizační systém, neboť systém vynalezený L. Bohákem a posléze zdokonalený ve firmě Bohák a Kozmosz je z hlediska potřeb dnešního interpreta naprosto nedostačující. V tomto směru již byly podniknuty zásadní kroky, včetně stavby prvního zkušebního prototypu.

   Také rozmístění duší je dosti odlišné od původních nástrojů Bohák a Artex a nutno podotknout, že mnohé zvukově nesourodé přechody jsou po těchto konstrukčních vylepšeních mnohem vyrovnanější. Také celkové rozšíření úderového prostoru ve vrchních trojlomených polohách nástroje značně ulehčuje interpretovi kontrolu intonačních nečistot a ulehčuje celkovou hráčskou ovladatelnost tohoto nástroje.

   Je ovšem nutné zmínit fakt, že zvukově silnější a nosnější nástroje firmy Holak nemusí vyhovovat všem zájemcům. Například nástroje firmy Kozmosz, které jsou převážně využívány v Maďarsku, jsou méně nosné a mají menší barevnou škálu. Jejich intimnější a něžnější charakter ale zcela vyhovuje požadavkům barokních kompozic a transkripcí, které jsou v Maďarsku preferovány.

   Z hlediska budoucího vývoje cimbálu je také důležité zmínit záměr Vladimíra Holiše postavit konstrukčně zcela odlišný koncertní typ cimbálu, který by lépe vyhovoval nástrojařským požadavkům a nárokům a to především z akusticko fyzikálního hlediska.